NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Relativně nedávno jsme zveřejnili recenzi na prvotinu švédsko/norské kapely SAINT DEAMON. „In The Shadows Lost From The Brave“, ač z žánrových mantinelů nijak nevystupovala, byla velmi dobrou desku, kterou si kapela nastavila poměrně vysokou laťku. A této laťky bohužel „Pandemonium“, letošní novinka, nedosahuje. A přitom jí nelze v podstatě nic vytknout. Instrumentálně nejde o žádné nováčky, SAINT DEAMON je jen jednou z mnoha kapel, kterými páni hudebníci prošli a na produkci si najali profíky (Roy Z (JUDAS PRIEST, Bruce Dickinsson)) a Jens Bogren (OPETH, PARADISE LOST)). Problém je ten, že sází na ty samé postupy, které se posledně osvědčily a nepřichází s ničím novým. „Pandemonium“ je jako mladší sestra, má až příliš shodné rysy, povahu a ještě se ve starší sestře shlíží. K tomu jí chybí to něco málo, co „In The Shadows Lost From The Brave“ vyšvihlo nad průměr. Navíc skladby nyní mnohem více zapadají do klasického heavy metalového schématu. Škoda, tahle kapela měla dobrý start. Ale jinak proti „Pandemonium“ nemám vážnějších výhrad, hezky se to poslouchá, jen ten rukopis už není tak výrazný. Jde o další průměrné album melodického metalu, kterého se na nás ze severu už po dvacet let valí celé legie.
5 / 10
Presne to Manatar vystihol - príjemné , ale priemerné .
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.